Jednou z reakcí na přírodní katastrofu může být rozvoj turistiky. Doklady přitom najdeme i v české historii, například na dodnes atraktivní krajině Šumavy. Právě tam se v 60. a 70. letech 19. století, kdy porosty zasáhla vichřice a kůrovec, turistika rozvinula. Cestovní ruch přitom, řečeno dnešním slovníkem, působil jako strategie odolnosti, která umožňovala adaptaci na socioekonomické nejistoty, které přírodní katastrofy lidem přinesly. Vyplývá to ze studie Anny Kolářové z Národního institutu SYRI a Sociologického ústavu Akademie věd.
„Rozmach individuální i organizované turistiky od konce 70. let 19. století na Šumavě pomohl vyrovnat se s hospodářským úpadkem, který následoval po období prudkého rozvoje spojeného s odstraňováním škod způsobených řadou událostí, které vážně ovlivnily zdravotní stav lesa i obyvatel šumavského regionu,“ uvádí Kolářová.
Tyto proměny velice dobře ilustrovala dobová turistická literatura. Pro vědkyni, která se zabývá společenskou odolností, přitom sloužila jako podklad pro výzkum vnímání změn v krajině. To, jak autoři turistických průvodců, případně beletristé krajinu ve své době popisovali, naznačuje prostředky a meze vztahování se k přírodnímu prostředí jejich doby. Průvodce srovnávají Šumavu s Alpami, které jsou kolébkou evropské turistiky a objevování hor vůbec, a Krkonošemi s tehdy už vysoce rozvinutým turismem. Prostřednictvím autorů, jako byl Karel Klostermann, a jejich způsobu imaginace krajiny dochází k intertextuálnímu propojení turistických průvodců, beletrie a reportážní publicistiky.
„Turistická literatura přispívá k představě Šumavy jako divočiny, ačkoli se z větší části jednalo o agrární les. Navzdory přitažlivosti obrazu divoké přírody nejsou všechny přírodní procesy a přechody v krajině zobrazovány stejným způsobem,“ upozorňuje Kolářová. Zásadní rozdíl hraje faktor času. Některé změny jsou považovány za přírodě vlastní a většinou předvídatelné, i když určitá míra nejistoty stále existuje a je součástí atraktivity krajiny pro turisty. Jiné změny – jako právě vichřice a rozšíření kůrovce – jsou popisovány jako neočekávané, bezprecedentní a nové. „Na rozdíl od pozitivních cyklických změn jsou popisovány jako katastrofy, pohromy nebo zkáza,“ píše Kolářová.
Vedle toho existují místa, kde mohou tyto disturbance existovat jako součást přirozeného, cyklického řádu. Příkladem je Boubínský prales. „Tento výjimečný případ ukazuje, že vnímání časovosti přisuzované krajinným přechodům je ohraničeno i v prostoru a vytváří hierarchii závislou na tom, kde se daný prostor nachází na ose kultura–příroda. Tato konkrétní oblast je na základě vyloučení z těžby dřeva vnímána jako přírodě vlastní a kůrovcová epidemie je zde přijímána jako přírodní faktor,“ uvádí Kolářová.
To dokumentuje například popis návštěvy Klubu českých turistů na Boubíně, kteří si vyšlapují „… tu mezi odumřelými velikány a pamětníky zhouby kůrovcové, onde zas po tisíciletých snad kmenech na drť zpráchnivělých.“
Cestovní ruch pomáhá hierarchii prostorů vytvářet a udržovat a zároveň nabízí řešení nejistoty, kterou mohou rychlé změny v krajině, jako je rozšíření kůrovce, přinést do kultivovaného přírodního prostředí, jakým je agrární les. S tím souvisí i jiný způsob hospodářského využití. „Rozvoj cestovního ruchu lze proto považovat za strategii odolnosti, která umožňuje přizpůsobit se socioekonomické nejistotě, kterou přináší život ve více než lidském světě,“ dodává Kolářová.
Odkaz na studii: https://ceskylid.avcr.cz/cz/article/itm-2901496
Anna Kolářová M.A.
Zařazení: juniorní výzkumnice
anna.kolarova@soc.cas.cz Sociologický ústav AV ČR