Sedmnáctý listopad má stále protestní náboj

„Sedmnáctý listopad v sobě koncentruje specifickou až magickou přitažlivost. Nejde jen o symboliku tohoto historického mezníku a politických změn, jež po něm následovaly, ale také o zvláštní étos velkých demonstrací a protestů, které tento den na konci roku 1989 zahájil,“ uvádí Kopeček s tím, že iniciační impuls se zrodil už v protestu proti nacistické okupaci v roce 1939.

Důsledkem je o dost jiný étos 17. listopadu, než jaký má například 28. říjen. Ten přes spory, jež se kolem něho vyskytují, typicky o některých vyznamenaných, zůstává především svátkem oslavujícím československou a českou státnost.

Sedmnáctý listopad je v lecčem jiný. Každoroční průběh tohoto výročí už tradičně provází nejenom slavnostní připomenutí sametové revoluce, ale i happeningy a protesty. Při těch podle politologa mnohdy ani tak nejde o historické události konce roku 1989, jako spíše o jejich vhodné využití jako „podvozku“ cílícího do aktuální situace. „Tyto akce proto někdy více než minulost odrážejí to, čím právě žije česká společnost, přesněji nějaká její část. Sedmnáctý listopad takto využívá pestrá škála iniciativ všemožného zabarvení včetně recesistů. Na sílu protestního náboje přitom má určitý vliv, v jak klidné či naopak neklidné chvíli zrovna žijeme, a také to, jak silnou emoci vyvolávají stávající političtí reprezentanti,“ vysvětluje Kopeček.

Při pohledu do historie poprvé k velké mobilizační akci magický rozměr tohoto dne využila při desátém výročí sametové revoluce iniciativa „Děkujeme, odejděte!“, která k tomuto datu načasovala výzvu k odchodu stávajících politiků. Jmenovitě cílila hlavně na tehdejšího předsedu sociální demokracie a premiéra Miloše Zemana a předsedu ODS Václava Klause, spojené tehdy opoziční smlouvou, kterou část veřejnosti vnímala s velkou averzí. Této iniciativě se podařilo několik týdnů po 17. listopadu přivést jednorázově na Václavské náměstí několik desítek tisíc lidí, aby poté zvolna vyprchala.

„Pro tuto protestní výzvu byla typická jedna zvláštní charakteristika, která je od té doby přítomná často. Vedle nespokojenosti pracovala s morálním rozhořčením, což u emočně silných událostí bývá vcelku běžné. Patrně nejhmatatelněji ho pocítil v roce 2014 už zmíněný Miloš Zeman, kterého jako prezidenta před přívalem dopadajících rajčat museli na Albertově na pódiu chránit deštníky. O mnoho lépe na tom nebyl – hlavně v době svého premiérského působení – Andrej Babiš. Ten se pokusům o inzultace při kladení květin na Národní třídě rozhodl čelit pozoruhodnou strategií časného vstávání. Minimálně v jednom případě květiny položil už krátce po půlnoci,“ dodal Kopeček.