Jak se dělá vědecká excelence: Mechanismy úspěchu a nerovností

„V jiné situaci jsou akademici, kteří jsou na počátku své kariéry. Odlišná je pozice těch, kteří mají už nějaké renomé, a zcela jiná u výzkumníků, kteří jsou už na vrcholu a své týmy si poměrně nezávisle vytváří sami,“ uvedl jeden z autorů studie Jiří Mudrák ze SYRI a Psychologického ústavu Akademie věd.

Závěry studie vychází z rozhovorů s akademiky zaměstnanými na různých pozicích (od postdoktorandů až po řádné profesory) na dvanácti fakultách čtyř velkých českých veřejných vysokých škol. Ve všech případech šlo o odborníky splňující kritéria „výzkumné excelence“ – tedy o ty, kteří v posledních třech letech publikovali ve špičkových časopisech nebo splňovali jiná kritéria excelence včetně získání prestižních stipendií nebo úspěchu v grantových soutěžích.

Tito úspěšní vědci typicky utvářeli své profesní dráhy způsobem, který vedl k postupné kumulaci kariérních výhod. Například často postupovali pragmaticky, aby získali peníze pro další rozvoj, a zároveň se snažili vyhnout činnostem, které představovaly překážky jejich výzkumu, jako je rozsáhlá výuka, práce mimo akademickou půdu, vstup do vedoucích/administrativních rolí nebo zapojování se do zatěžujících administrativních úkolů. „Hlavním motivátorem však pro ně byla snaha objevovat,“ dodal Mudrák.

Mladí výzkumníci ve studii často reflektovali svou „závislost“ na někom starším a také to, jak s touto závislou pozicí pracovali. „Úspěšná spolupráce se staršími akademiky jim usnadňuje rozvoj znalostí, dovedností, akademické prestiže, motivace a určuje jejich schopnost posunout se do autonomní pozice, což je milník vymezující další fázi kariérního rozvoje,“ uvedla Kateřina Zábrodská, která je spoluautorkou studie.

Obecně platí, že výzkumníci v rané fázi kariéry jsou vystaveni vysokému riziku „náhlé smrti“. Většina postdoktorandů opouští akademickou sféru, i když by raději zůstali. Mezi důvody patří nadměrná soutěž o financování, nedostatek vhodných pracovních míst nebo kontaktů. Aktuální výzkum potvrdil, že podpora ze strany supervizorů, mentorů, institucí a integrace do sociálních sítí usnadněná seniorními akademiky představuje v této fázi klíčovou pomoc podobně jako případný mezinárodní aspekt spolupráce. Ta totiž umožňuje rozvinout klíčové výzkumné dovednosti a rozšířit síť spolupracovníků způsobem, který by jinak bylo obtížné získat.

Při postupu na vyšší level je pro vědce klíčový i úspěch v grantových soutěžích. „Akademici uprostřed své kariéry mají větší pocit autonomie a kontroly. Musí se ale také vypořádat s rostoucími nároky vyplývajícími z mnoha rolí, které na svých pracovištích mají, což vede k tomu, že méně času věnují výzkumu a více času administrativním úkolům. Akademici a samozřejmě ještě více akademičky obtížně hledají rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Mimo jiné i proto se v této době řada z nich vrací ze stáží v zahraničí, protože ztrácí kontakt se svou rodinou,“ uvedla Zábrodská.

Studie se účastnili také úspěšní vědci v seniorních pozicích, kteří již měli rozsáhlý přístup ke zdrojům a nacházeli se v situaci, kdy na nich byla do značné míry závislá řada druhých lidí. „Je zajímavé, že naši respondenti nacházející se v této fázi se často vyhýbali vstupu do formálních vedoucích pozic, i když jednali jako neformální lídři, supervizoři nebo mentoři způsobem, který alespoň částečně odpovídal potřebám mladších akademiků. Kruh se tak v podstatě uzavíral, neboť právě oni představovali pro začínající vědce vstupenku do světa excelentní vědy“ dodala Zábrodská.

Ze studie vyplývá, že systém vědy nenabízí vědcům a vědkyním rovné podmínky. Ukazuje se, že úspěšní vědci a vědkyně jsou schopní se strategicky v systému existujících nerovností pohybovat, což jim umožňuje realizovat vysoce kvalitní výzkum. Z jiného úhlu pohledu se to však může jevit tak, že disponují nepřiměřeně velkým podílem na pracovních zdrojích na úkor jiných kolegů zajišťujících další klíčové akademické činnosti, například výuku.

„Vědci, pokud chtějí být v existujícím systému úspěšní, musí usilovat o kumulaci výhod v rámci tohoto systému, což jim v seniorní fázi kariéry umožňuje velkou autonomii a tvůrčí svobodu. Akademické instituce by však měly cílevědomě řešit procesy související s kumulací výhod tak, aby například kariéra nadějných výzkumníků byla méně závislá na jejich vztazích se staršími akademiky nebo aby přístup ke zdrojům nebyl až příliš závislý na postavení daného vědce v systému,“ doporučuje Mudrák s tím, že poskytování snadnějšího a širšího přístupu ke zdrojům by mohlo být pro dlouhodobý rozvoj excelence výzkumu v mnoha ohledech přínosnější než zvyšování celkového množství dostupných zdrojů, pokud se tyto zdroje dostanou pouze omezenému počtu aktérů.

Odkaz na studii: https://link.springer.com/article/10.1007/s11024-024-09567-7

Ilustrační foto: MU