Kysela: Na kolize narážím jen výjimečně

Od března působíte jako poradce nového prezidenta pro právní otázky. Co je hlavním cílem Vaší práce?

Cílem? Nejspíše napomoci tomu, aby se prezident republiky nedostával do střetu s ústavními pravidly a principy, aby byl prezidentem pro-ústavním, a tím i pro-systémovým. Jelikož však není právě nesnadné ústavu dodržovat, nejde o činnost soustavnou. Pomineme-li pomoc při výběru kandidátů k Ústavnímu soudu, sepsal jsem jednu analýzu, zapojil se do debaty o vrácení agendy milostí zpět do Kanceláře prezidenta republiky a připomínkoval dva projevy. Jsem zkrátka poradcem externím, a to značně externím.  

Jednou z Vašich rolí je posuzovat kandidáty pro ústavní soudce. Jak se jejich výběr změnil a jak se tento klíčový orgán daří doplňovat?

Každý z prezidentů se při hledání kandidátů pokoušel opřít o něčí dobrozdání. Václav Havel zřejmě dosti dal na Otakara Motejla; jak se zdá, v roce 1993 probíhala i širší politická jednání. Václav Klaus sestavil právní poradní sbor, jehož pomoci však přestal využívat po prvních neúspěších svých kandidátů v Senátu. Další jeho nominace byly často nahodilé. Miloš Zeman zprvu spoléhal na Pavla Rychetského, který se v určité fázi patrně opíral o dohodu s vrcholnými představiteli justice, kteří se s kandidáty rovněž setkávali. Po vzájemném ochlazení jejich vztahů vzrostl význam prezidentova okolí. Vidíte nicméně, že opakovaně říkám „zřejmě“ nebo „patrně“, protože se o prezidentském výběru mnoho neví.

Prezident Pavel zvolil odlišný přístup: ustavil konzultační panel, zveřejnil jeho složení, do procesu širších nominací zapojil i různé právnické instituce, aby byl přehled o tom, kdo je považován za relevantního kandidáta, co nejúplnější. Nepředstírám, že jde o nějakou exaktní operaci: kdyby byl panel sestaven jinak, může z téhož seznamu považovat za nejlepší jiné kandidáty, může některá kritéria oproti nám považovat za méně důležitá, či naopak za důležitější, apod. Rozhodující je každopádně úradek prezidentův: schválil panel i kritéria výběru, je informován o našich doporučeních i jejich důvodech, schází se s doporučenými před-kandidáty, sám zvažuje, zda je oficiálně navrhne nebo ne.

Nevím, zda všichni potenciální kandidáti, o nichž přemýšlíme, obstojí před prezidentem a následně v Senátu. Pokud by tomu tak mělo být, potřebovali bychom Ústavní soud o cca dvaceti soudcích. Máme zkrátka řadu velmi dobrých kandidátů, nemohou však být navrženi všichni. Jen soudců bylo na našem nejširším seznamu přes dvacet. První trojice již byla jmenována, o další trojici bude Senát hlasovat počátkem srpna, na přelomu září a října by měla být navržena další dvojice. Pak bude přestávka zhruba do dubna příštího roku, kdy by měla být nominována opět dvojice.       

Celý profesní život pracujete mj. pro Senát, v čem je práce v prezidentské kanceláři jiná?

Do Senátu jsem nastoupil jako asistent předsedy v únoru 1997, tzn. ve dvaadvaceti letech. Vzájemné ohledávání s Kanceláří Senátu sice trvalo řadu let, ale v předsedově sekretariátu jsem byl považován za platnou součást týmu. Později jsem byl senátním insiderem s určitým vlivem na ústavní agendu, tj. na ústavní změny, změny jednacího řádu atd., ba i s několika úspěchy. Dnes už to tak docela neplatí. Vliv je spíše minulostí, ubylo pravidelných kontaktů se senátory, insiderství zesláblo kombinací rolí: jsem už asi příliš „univerzitní“ a „mediální“ na to, abych mohl být dokonale „senátní“.

Každopádně na Hradě jsem čistý extraneus: na dohodu o pracovní činnosti, bez karty ke vstupu, s minimem kontaktů s prezidentem, téměř s žádnými kontakty s úřadem. Netroufám si tudíž říci, že bych v prezidentské kanceláři pracoval. Kdyby tomu tak mělo být, nemohl bych zůstat v Senátu. Rozdíl je však samozřejmě v tom, že na rozdíl od kolegiátního Senátu s 81 členy je prezident republiky monokratický orgán: cokoliv chce jeho okolí dokázat, vyjma provozních věcí, může dokázat jen skrze něj. To vede k soupeření o jeho čas a pozornost.

Jak se Vám daří skloubit různé pracovní role, které nyní máte, včetně Vašeho působení v SYRI?

Problém to není, já mám jen pětinový úvazek. Do tisku teď odevzdávám článek týkající se náhradního výkonu funkce prezidenta republiky, zejména ze zdravotních důvodů. Čeká mne ještě jeden, který bude věnován dílčímu aspektu doporučení změn ústavního zákona o bezpečnosti v podobě zřízení společného orgánu parlamentních komor, jenž by byl schopen je nahradit pro případ paralýzy v krizových stavech. Posledním výstupem má být kapitola v zahraniční kolektivní monografii. Jiné projekty v současnosti nemám, takže tohle jsem schopen zvládnout. Zbytek rolí je komplementární: hlavní je práce fakultní, po stránce odbornosti to, co využívám ve svém fakultním působení, využívám i v senátu, a nově pro prezidenta, a naopak. Konfrontace s praktickými problémy a otázkami je dobře využitelná ve výuce a psaní. Kdysi jsem se podílel na psaní komentáře k ústavě. Možná to zní hloupě, ale své partie jsem považoval za vydařené, a to právě díky tomu, co vše jsem věděl o fungování Senátu, resp. Parlamentu vůbec. Časově je to značně flexibilní, na kolize narážím jen zcela výjimečně. Právní akademici však mívají řadu rolí a funkcí vcelku běžně.    

Je podle Vás důležité, aby se světy akademiků, resp. odborníků propojovaly s decizní sférou?

Ano, ale není bez významu, že se ptáte právníka. Právníci jsou experti, ale jen zlomek z nich působí v akademických pozicích. Soudnictví je zcela v rukou právníků, přičemž už dávno neplatí, že by nemělo vliv, včetně vlivu na obsah a formu politiky. Stejně tak najdete právníky v Parlamentu, byť u nás poměrně málo, či mezi vysokými úředníky. Rozkladové komise jako specifické poradní orgány ministrů jsou plné právníků, stejně tak ovládají legislativní proces.

Pokud se zaměříme jen na akademické právníky, je rozdíl, stanou-li se rozhodovateli (např. ministr Balaš byl právním akademikem), poradci nebo experty. Rozdíl mezi poradcem a expertem přitom nemusí být zřejmý.

V zásadě jde o to, že expert je objektivní a nestranný, zatímco poradce se vciťuje do potřeb a zájmů toho, komu radí. V Senátu jsem možná začínal jako poradce, časem jsem se posunul více k roli experta. Pro prezidenta pracuji jako expert, avšak vzhledem k tomu, jak média zdůrazňují mou poradcovskou roli, to působí, jako kdyby předjímala ono vciťování. Neměl jsem pocit, že by mne služba Senátu nějak diskvalifikovala jako experta, v současnosti si nejsem jistý, zda to, co říkám, není více poměřováno i faktem toho, komu radím, jakkoliv moc neradím.

Tím chci říci, že propojení s decizní sférou sice žádoucí je, je však spojeno s reputačním rizikem.