Fotta získal prestižní ERC grant, naváže v něm na práci v SYRI

Co pro Vás tento prestižní grant znamená, v čem Vás posune?

Tento projekt je zdaleka nejambicióznějším intelektuálním počinem, jaký jsem kdy doufal, že podniknu. Koncepčně se pohybuje na pomezí antropologie příbuzenství a antropologie násilí, což jsou dobře etablované podobory antropologie. K těmto oblastem však přistupuji tak, že rozvíjím a využívám koncept „plasticity“, který jsem si vypůjčil z epigenetiky prostřednictvím práce filozofky Catherine Malabou. V podstatě mě zajímá, jak fungují a jak se proměňují příbuzenské praktiky a hodnoty v době války – jak se přizpůsobují a v čem přitom zůstávají rozpoznatelné. V tomto kontextu příbuzenství nejen pružně reaguje na extrémní vnější tlaky, ale současně funguje jako mechanismus, který přetváří sociální dynamiku a kontexty.

Podle mých informací se jedná o první rozsáhlý srovnávací projekt, který systematicky zkoumá zkušenosti východoevropských, jihoevropských a blízkovýchodních romských komunit v jednom záběru. Kriticky se projekt zaměřuje na význam, který sami Romové přikládají válečným událostem, a na to, jak se války a jejich následky včleňují do romského sociálního života – jak jsou tyto extrémní a násilné okolnosti prožívány. Projekt se rovněž dívá na války různého trvání a v různých fázích: některé oficiálně skončily, jiné zamrzly, další morfovaly. To umožní zkoumat, jak se války odrážejí v životech lidí a jak je v průběhu času proměňují. Jinými slovy, už jen provádění etnografického výzkumu v takovém kontextu bude velkou výzvou a já se těším na spolupráci s různými vědci v Evropě i mimo ni.

Je zřejmé, že projekt s takovými ambicemi a rozsahem, který hned v několika různých ohledech může selhat, není možné realizovat prostřednictvím národního financování. A já jsem vděčný panelu ERC, že rozpoznal jeho potenciál.

Projekt o adaptabilitě romské rodiny v kontextu válek přímo navazuje na Vaši práci v SYRI, v čem konkrétně?

 V rámci SYRI spolupracuji s obdivuhodnou interdisciplinární skupinou vědců pod vedením Alice Koubové, která se zabývá otázkou resilience. Můj ERC projekt se v jistém smyslu zabývá stejnou otázkou odolnosti komunity v době krize, v tomto případě adaptací rodiny a přežitím komunity v extrémním kontextu války.

Projekt vychází ze dvou postřehů: za prvé, Romové žijí ve všech evropských a blízkovýchodních zemích, které v posledních pětatřiceti letech zažily válku. Tyto války měly na romské civilisty specifické dopady, které často ještě zhoršily jejich sociální vyloučení a nerovnost. Za druhé, pro Romy jsou rodinné a příbuzenské vazby klíčové pro udržení sociální soudržnosti a kontinuity a pro pocit sounáležitosti.

Tyto postřehy se na první pohled mohou zdát zcela základní. Příbuzenství, tedy sociální vztahy a struktury, které definují vazby mezi jednotlivci – kdo si koho vezme, kdo se o koho stará, kdo a jak se má ke komu chovat – jistě hraje ústřední roli v reprodukci a soudržnosti romských komunit. To je ostatně případ mnoha dalších etnických menšin, které žijí rozptýleně mezi většinou a v nerovných vztazích k ní.

Pro mě však z toho všeho vyplývá řada fascinujících otázek: jak se příbuzenství mobilizuje v kontextu války a nuceného vysídlení? Jak je ovlivněno? Jak se dopady nedávných válek na romské komunity liší v různých regionech? Jaké podobnosti a rozdíly existují v tom, jak se různé romské skupiny vyrovnávají s válečnými událostmi? A především, jak „plastické“ – adaptabilní a zároveň trvalé – je romské příbuzenství?

Pro mě je tato otázka plasticity klíčová. Prostřednictvím zkoumání romské rodiny v kontextu extrémního násilí a otřesů projekt v podstatě zkoumá, jak se udržuje společenský řád, aniž by byl izolován od jiných společenských řádů. Ptá se, jak a kdy se společenská forma proměňuje a zároveň zůstává rozpoznatelná. Opět se může zdát, že jde o banální otázku. Ale v dnešním světě, kdy se i společnosti stávají samy pro sebe nepoznatelnými a společenský život se zdá být rozvrácený, je hledání odpovědi na tuto otázku klíčové.

Čím se v rámci SYRI zabýváte?

Moje činnost v rámci SYRI se týká toho, jak romské komunity zasáhla pandemie a jak reagovaly na škody způsobené pandemií a postpandemickými opatřeními. Na naší výzkumné skupině SYRI je sympatické, že se explicitně zaměřuje také na otázku metodologických inovací, například na zkoumání možností experimentálních forem participativního výzkumu. Domnívám se také, že je to jeden z prostředků, jimiž může výzkum a vědecká práce posílit odolnost komunit, zejména v rámci marginalizovaných společenství. V rámci této aktivity jsem nedávno vydal knihu Ethnographic Methods in Gypsy, Roma and Traveller Research: Lessons from a Time of Crisis (Bristol, 2024), která se výslovně zabývá metodologickými poznatky získanými během pandemie. Kniha analyzuje, jak pandemie ovlivnila angažovaný výzkum, a hodnotí nové výzkumné metody a technologie, které se v této době objevily. Tvrdí, že současné výzkumné praktiky často stírají hranice mezi aktivismem a vědou, a zdůrazňuje význam inovativní spolupráce s místními komunitami.

Hodnotící komise ERC ohodnotila mou kolaborativní vědeckou práci v různých etnografických kontextech jako výjimečnou a ocenila mou snahu o rozvoj kolaborativních forem etnografického psaní. Opakovaně to hodnotili jako jeden z aspektů, který mě kvalifikuje pro vedení projektu takového rozsahu a ambicí, jako má můj ERC projekt. Neříkám to proto, abych se chlubil nebo propagoval svou práci. Spíše to ukazuje, jak moje práce v rámci SYRI pozitivně formovala můj profil.

Do jaké míry je při žádostech o prestižní granty důležitá podpora mateřských institucí?

Je zásadní. Nevím sice, jakou podporu získali ostatní úspěšní kandidáti, ale nepřekvapilo by mě, kdyby byli součástí nějakých projektových inkubátorů nebo získali finanční prostředky, které jim umožnily rozvinout jejich aplikace. Já sám jsem v roce 2021 získal cenu Lumina Quaeruntur zřízenou Akademickou radou Akademie věd ČR, která se uděluje nadějným výzkumníkům. Součástí ocenění byla povinnost napsat žádost o grant ERC.

Mateřské instituce samozřejmě musí více promýšlet, jak takovou podporu formulovat. Často se mi zdá, že je v takové formě podpory zabudován rozpor a instituce si představují, že výzkumník může jen transformovat existující projekt, který již dříve podpořily. Nelze však pracovat na projektu pět let a pak se ho snažit prodat ERC jako něco nového. Což pro mě znamenalo, že jsem uprostřed několika projektů musel přijít s novým a ambiciózním projektem a to nebylo snadné. Prováděl jsem terénní výzkum v rámci svého běžícího projektu nebo jsem o něčem psal článek a pak jsem musel mentálně přepnout své nadšení a tvůrčí myšlenky a přesměrovat je do nového návrhu projektu, nové literatury, nové konceptualizace.

Tento proces mi však usnadnila skvělá podpora, které se mi na této cestě dostalo zejména ze strany Technologického centra Praha. Bez jejich termínů a workshopů bych pravděpodobně ani nezvládl věci včas. Co se týče detailů, klíčem byli lidé z Etnologického ústavu. Naše projektové oddělení se postaralo o to, abych formálně správně zvládl všechno, co jsem mohl – od rozpočtu projektu až po grafickou úpravu slidů. Z koncepčního hlediska mi nesmírně pomohli kolegové, kteří četli a připomínkovali různé fragmenty mé přihlášky, a lidé, kteří se podíleli na jednotlivých modelových pohovorech. V této souvislosti musím říci, že úroveň institucionálních znalostí nebo dokonce know-how je něco, co se dá asi těžko změřit. Ale skutečnost, že dva z mých kolegů – Luděk Brož a Johana Wyss – jsou také příjemci grantů ERC, znamenala, že nejen oni sami, ale i mnoho dalších lidí v rámci Etnologického ústavu ví, o co jde, jaké jsou požadavky a o jaké se jedná výzvy.

Foto: Archiv Akademie věd ČR