Hloušek: Polská politika připomíná dramatický seriál

Pokud bychom se podívali trochu za scénu, vidíme zemi, jejíž politická elita je hluboce rozdělená a polarizovaná, a tato polarizace se částečně v některých politicky závažných otázkách odráží i v polské společnosti. Předchozích osm let vlády PiS se neslo ve znamení neliberální politiky, ne nepodobné tomu, jakým způsobem změnil Maďarsko po roce 2010 Viktor Orbán. PiS se sice podařilo podstatným způsobem omezit nezávislost soudní moci, posílit vládu na úkor možnosti její parlamentní kontroly, proměnit veřejnoprávní TVP v hlásnou troubu vlády, provést řadu personálních čistek v různých sférách veřejných aktivit, v armádě, ve vysokém školství i výzkumných institucích, ale nikdy nedokázala zmonopolizovat veřejnou debatu a vygumovat politickou opozici a občanskou společnost, jako se to podařilo Orbánovi.

Ani dnešní vládní koalice ale není všemocná. Má vidinu dalších dvou let soužití (či spíše soupeření) s prezidentem Andrzejem Dudou, který od začátku ukazuje, že vládě nedaruje žádný politický úspěch zadarmo. Na prezidentovo veto přitom současná koalice nemá dost velkou většinu v parlamentu k přehlasování. Problémem může být také Ústavní soud složený výhradně ze soudců jmenovaných v letech vlády PiS, jejichž kvalifikací byla spíše politická loajalita ke straně Jaroslawa Kaczyňského než nezávislost a věrnost liberálně demokratickým hodnotám. Když k tomu připočteme, že současná vládní koalice se skládá ze tří subjektů, které jsou ale samy koalicemi či agregáty více politických proudů, je zřejmé, že paradoxně může spolu s případným poklesnutím odporu ze strany exponentů PiS narůst podíl vnitrokoaličních třenic.

Složitost situace a tíhu problémů spojených s návratem polských institucí ke stavu před pokusem PiS udělat si z Polska stát jedné strany či alespoň jediných názorů o tom, co je polské, ukazuje právě spor o TVP. Ta byla již od prosince 2015 důsledně postavena pod státní kontrolu a z veřejnoprávní instituce byla stejně jako polský rozhlas transformována v tzv. národní médium. V praxi to znamenalo vyhazov k PiS kritických novinářů a přerod publicistiky a zpravodajství v nekritické pochlebování vládě, spojené s minimálním prostorem pro opoziční názory. TVP tak v podstatě sloužila jako vládní informační kanál a v době voleb i jako neformální součást kampaně. Když se vlády ujal Tusk, začal se postupně zbavovat exponentů PiS na vedoucích pozicích a chystat transformaci TVP zpět k veřejnoprávnímu postavení. Nová vláda si počíná velmi rychle a radikálně, což logicky narazilo na prudký odpor špiček PiS, které zpochybnily zákonnost provedených kroků. TVP nakonec byla vládou poslána do konkurzu, když Andrzej Duda vetoval zákon o jejím rozpočtu z dílny nové vlády.

Situace kolem TVP zůstává v mnoha bodech otevřená, ale plasticky ukazuje míru polarizace polské politiky. Zatímco v oblasti zahraniční politiky bude Tusk schopen poměrně efektivně a rychle navrátit Polsku roli silné a respektované středoevropské mocnosti, v oblasti vnitřní politiky je situace daleko komplikovanější. Polský politický thriller bude pokračovat další týdny, měsíce a možná roky. V zájmu Česka je vítězství liberálních sil, v zájmu Polska je kromě toho i jejich následná schopnost obrušovat hrany jak směrem k PiS, tak i k jejím voličům.

Autorem komentáře je Vít Hloušek

Národní institut SYRI