Odolnost znamená mít podmínky k životu, který je k žití

„Kniha představuje společné hledání toho, co potřebuje česká společnost rozvinout a co si potřebuje zachovat, aby byla schopna reagovat na velmi komplexní problémy, před kterými stojí,“ říká filozofka Alice Koubová. S perspektivou resilience se podle ní „odkrývá vliv kulturního nastavení na interpretace vzájemných vztahů, zachycuje se jí, co považujeme za hodné ocenění a podpory, co je podle nás třeba vyloučit, čím opovrhovat, jak se projevuje síla, co si myslíme o slabosti, strachu, odvaze, solidaritě, co hodnotíme jako naivitu a jak se podle nás projevuje zralost.“

Úvod Alice Koubové představuje základní kontext tématu společenské odolnosti – komplexnost konceptu resilience, jeho teoretické pozadí, akademické zdroje, ale také motivaci výběru hlasů pro tuto publikaci. Autorky publikace ve čtrnácti rozhovorech s patnácti respondenty a respondentkami společně otevírají témata krize, sociální změny, systémových opor, strategií zvládání nenadálých událostí, sociálních vazeb, hodnot nebo kultury s přihlédnutím k tématu odolnosti, a to v rámci oblastí psychologie, ekonomie, práva, vzdělávání, obrany, médií, péče, ekologie, sociální práce, vztahu k menšinám, dezinformací, kultury, genderových témat či tématu nenávistných projevů, které jsou oblastmi zájmu zpovídaných osobností.

Na základě odpovědí, které primárně vycházejí z vlastní žité praxe a problémů, jimž osobnosti zahrnuté do tohoto projektu čelí, vyvstávají z rozhovorů stěžejní aspekty odolnosti. V souvislosti s polykrizí současného světa se ukazuje, jak vysoce relevantní v rámci české společnosti téma odolnosti je.

Závěrečná kapitola knihy přináší analýzu pořízených rozhovorů, z níž vyplývá, že schopnost procházet nečekaně nepříznivými situacemi se významně opírá o mentální společenské nastavení, o zvykové postoje a kulturu vzájemných vztahů. Způsob, jakým žijeme kolektivní vztahy, vychází z našeho porozumění tomu, co to je moc, síla, slabina, slabost, zátěž, strach, pomoc, nárok, štěstí a potřeba, jestli se vzájemně vnímáme jako ohrožení a překážky, nebo máme v našem „společenském těle“ určitou míru nasycení zkušeností, že se můžeme na okolí spolehnout. To se pak bezprostředně projevuje v tom, jak fungují naše instituce a jak je organizovaný náš veřejný život, potažmo systém. Dalšími tématy, která Alice Koubová v závěrečné kapitole shrnuje, jsou trestající kultura, sociální propojenost, příběh, který o sobě jako společnost vyprávíme, základní bezpečí pro zvládání nebezpečí, péče o pečující profese nebo respektující řízení lidí.